Pár podrobností
Ano, zabývám se hlavně dokumentární tvorbou a portrétem, učím na Slezské univerzitě v Opavě. Při práci vycházím z potřeby vyznat se ve světě a z vrozené zvědavosti. Mám raději fakta, než dojmy, zajímá mne ale hlubší skutečnost, uložená v místech, v čase a hlavně v lidech. Ti mne zajímají, proto je fotografuji a proto o nich točím filmy. Své studenty učím, že oči jsou podstatnější, než značka kamery.
Narodil jsem se v Mostě, do patnácti let jsem žil v Severních Čechách, v prostředí chemie, uhlí a panelových sídlišť. Komunisté mi nedovolili studovat, vyučil jsem se panelářem a díky tomu zcela neplánovaně poznal, co je to stavba, fabrika, dílna, píchačky a střídání směn. Snad se ta zkušenost propisuje i do mých filmů a fotografií.
Díky pomoci příbuzných a známých jsem se po maturitě dostal na ČVUT a po mnoha peripetiích tam absolvoval obor Vodní stavby a vodní hospodářství. Na fakultě jsem nabídl, že mohu místo psaných seminárních prací točit výukové programy a na filmech o bagrech a přehradách se od kolegů profesionálů učil řemeslo. Po změně režimu museli zprofanovaní komunističtí novináři opustit média a já jsem, přes krátkou odbočku dálkového studia dokumentu na FAMU, dostal nabídku práce v Československé televizi.
Potkal jsem se s lidmi z reportérského týmu Epicentrum, jejichž krédem bylo, že v novinařině nestačí jen informovat, ale že je třeba také lidem pomáhat. Natočil jsem o nich dokument, přirozeně s nimi zůstal v kontaktu a mohl tak být u zrodu o.p.s. Člověk v tísni. Dalším zásadním momentem pro mě bylo setkání s Václavem Havlem a možnost s ním a pro něj pracovat.
Přešel jsem na volnou nohu, točil, fotil, jezdil po světě, začal přednášet. Před lety jsem se to snažil shrnout například v Krásných ztrátách a stejným směrem se snažím pokračovat i dnes. Ale stále častěji teď beru do rukou spíš fotoaparát, než kameru.